(De)institucionalizace

Dnešní nedělní glosu chci věnovat myšlence toho, jak stále častěji přenecháváme odpovědnost za svoje činy institucím, které tak zarytě odsuzujeme a přisuzujeme jim povinnost toho, že ony to za nás přece zařídí.

V poslanecké sněmovně se dlouhodobě projednává novela o povinnosti mateřských školek přijímat do svých zařízení už dvouleté děti. To by mělo nastat v roce 2020. Návrh se však nesetkal s přílišnou podporou, spíše naopak. Minulý týden byla sepsána petice s názvem  „Dvouleté děti nepatří do školy, ale do náruče mámy“. Tu podepsalo přes 15 000 lidí a podpora zrušení povinnosti přijímání dětí do školek zaznělo i od senátu. A matky se na internetu bouří. Tvrdí, že přeci dříve lidé dávali své děti také do jesliček a nyní je to problém. Státní jesličky fungovaly do roku 2014, kdy byly zrušeny a nahradily je jesle soukromé. Druhý tábor však namítá, že dvouleté batole by doopravdy mělo zůstat co nejdéle u matky a zavedení povinnosti přijímaní takových malých je špatné přinejmenším z důvodu toho, že učitelkám se k odpovědnosti za větší děti přidá ještě přebalování a krmení těch malých.

Můj názor je takový, že pokud matka už po dvou letech nemá na dítě čas, nechápu, proč si ho tedy pořizovala. Musíme samozřejmě vzít v potaz i nějakou tu finanční stránku rodičů nebo například samoživitelek, ale myslím, že se to dá ten rok ještě nějak vydržet. Problém tkví v tom, že stát raději uzákoní školku od dvou let, než aby matkám přidal na rodičovské. Z takového příspěvku je při současných cenách za dítě těžké vyžít, ale to si dnes musí každý setsakramentsky spočítat. A pak jsou dnes lidé, kteří musejí mít jedno maximálně dvě děti, víc ne, i kdyby chtěli, a to jen kvůli tomu, aby ho vůbec uživili. Na druhé straně jsou tu občané, kteří mají děti jako nástroj k tomu, aby nemuseli pracovat a takoví lidé se vůbec nebojí toho, že na dítě nebudou mít. A to není jen dva, tři roky, s přibývajícími léty je zajištění dítěte ještě dražší. Ale systém je dnes prostě takový. Každopádně školky od dvou let neschvaluji a ty tři roky se mi zdá jako přiměřený věk pro oba, pro dítě i maminku.

Svým dnešním článkem chci však poukázat na to, jak stále častěji přenecháváme starost institucím a sami neneseme za nic zodpovědnost. Uvedu příklad. Tento týden jsem v novinách četla o tragédii, která se stala v lyžařském centru v Rokytnici. Matka jela se svými třemi dětmi sama lyžovat. Na právě rozjíždějící lanovce si všimla, že nejmenší dítě, čtyřleté, není připoutané. Matka začala v několika metrech panikařit, holčička se jí v rukou vzpírala. Dítě však neudržela a v jedenácti metrech jí spadla z lanovky dolů do sráze. Matka musela s šestiletým a jedenáctiletým synem pokračovat dál v jízdě. Neumím, ani si nechci představovat, jak se musela cítit a jaké si všichni ponesou psychické následky. Holčička však jako zázrakem přežila. Matka nyní samozřejmě viní obsluhu lanovky. I přestože nikdo nevíme, na které straně mohlo být pochopení, já mám problém s tím, že nechápu, co vůbec dělá čtyřleté dítě na lanovce. A o to víc, když se na jedné kabince tlačí matka a její další tři malé děti. Kde je otec? Jak může nějaká matka toto vůbec dovolit?

Máme velký problém, že svalujeme vinu na to, že ostatní nám to nepřikázali nebo nezakázali. Sami nemáme vlastní rozum. Neviníme sami sebe, ale požadujeme odškodnění od druhých. A když děti ve škole zlobí a následně si stěžují doma, rodiče nepotrestají dítě, ale učitele. Je opravdu zvláštní, jaký si sami vytváříme hloupý svět. Tak hezký týden a příští neděli opět na shledanou.