Makat a neblábolit

Kdo si dnes nestěžuje na práci? Vždycky tomu bylo tak. Ale nepřijde Vám, že se doopravdy stáváme novodobými otroky?  

Už delší dobu se v mé mysli rodil nápad na tento článek. Podnětem pro něj byl především fakt, že znám v okolí až příliš mnoho lidí, kteří nejsou se svojí prací spokojení. Nejde o nespokojenost typu, že se mi tam nechce, ale nespokojenost typu, že se to dokonce odráží na mém celkovém fyzickém, ale hlavně psychickém stavu. A to pak je nešťastný začarovaný kruh.

Pojďme ale k samotné podstatě věci. Průměrná mzda necelých třicet tisíc korun. A kdo na ni dosáhne? Většina obyvatel ne, a tím je celý výpočet stejně k ničemu jako celá statistika. On sní celé kuře, já nic, oba jsme snědli půlku... Pokud se nepohybujete ve sféře bílých límečků, jistě mi dáte za pravdu, že obyčejní lidé jsou zdejším systémem přímo znechuceni. Tihle nepostradatelní papaláši totiž vše píší od stolu a jsou odtrženi od reality. Lidé žijí od výplaty k výplatě, protože si tu hypotéku na byt prostě vzít musí, doma se celé dny nevidí a důchodu se ani nedožijí. Já, narozena v roce 98, mám vypočítáno, že půjdu do důchodu, až mi bude 75 let a 6 měsíců.

V takovéhlem úctyhodném věku budu vůbec ráda, že se tam ještě doplazím. Do kanceláře o holi možná (když mi nebude kapat na karbid), ale k lince hákovat osm hodin? Radši emigruju (i když v jiných státech to není o moc lepší) nebo spáchám eutanazii. Jak já závidím těm našim dnešním seniorům, šli do důchodu v padesátce a ještě dostali byt zadarmo od komančů. Ach jo! Asi jsem se narodila do špatné generace, i když bych měla hlásat démos a kratos, užívat si studentských let a vidět vše růžově a liberálně. Jenže já vidím jen to, jak se moji rodiče dřou a ze shora se jim někdo směje.

Hlavně že jede výroba a odbyt. Člověk je pro ně jen kus. Pokud se ti něco nelíbí, klidně odejdi, nahradíme tě kýmkoliv jiným. A pak všude visí billboardy o tom, jak jste pro nás důležití a bez vás by to nešlo, to jo. Ten největší problém však vidím v přílivu takzvaných zahraničních pracovníků. Všechny ty náborové agentury a personalistiky – přivezou sem kde koho a pak to podle toho tady tak i vypadá. A potom píšou na Slovač, že tu jen zarobí. Jsou levní, jsou námezdními pracovníky. Nebo my jsme levní? Prodáváme se pod cenou? Možná ano, ale je to jen z důvodu, že jsem radši ticho, protože pracovat se musí. I když někteří jedinci pracovat nemusí...

Mnoho lidí také často mění práci, přičemž dříve to bylo divné, podezřelé. Jenže nastává otázka kam, když je vám čtyřicet a už jste pro ně prostě starý. A tak dál pokračujeme ve své tiché nečinnosti a podniky si mnou ruce. I když nevím, nevím – takovýto postup zdá se mi poněkud nešťastným. Tak hezký týden a příští neděli opět na shledanou.