Volební postřehy odjinud

Jako obvykle Vám přináším nedělní glosu, ve které se tentokrát s Vámi podělím o některé z mých názorů týkajících se nedávné volby prezidenta. 

K prezidentským volbám už toho bylo řečeno nespočet. Výsledek je prostě nezpochybnitelný a omílat neustále proč a co kdyby, nemá nyní už žádný smysl. Lidé zvolili a život plyne dál. Během těchto volebních dní jsem si však uvědomila mnoho věcí.

Tak za prvé: Jací jsou lidé, taková je politika a její činitelé. Každý hlas má stejnou váhu a každý může rozhodnout. Problémem je však to, že mnoho lidí vám řekne, že volby jsou jim jedno a politice nerozumí. Něco obdobného jsem popisovala už v některém z předešlých článků, který jsem věnovala otázce, kde se vlastně bere nechuť a odpor k takové věci, jako je svobodné rozhodnutí a účast na tom, jakým způsobem se budou ubírat naše životy. Ještě však horší je, když lidé doopravdy k volbám nejdou a po zveřejnění výsledků celý den nadávají, „jak to že to vyhrál ten debil...“

Peníze a moc – to je hybná síla světa. Kdo má to první, má i druhé. A může všechno. Všude se neustále omílají slova pomoci, sociálního zabezpečení, solidarity. Ale bez peněz, do hospody ani do politiky, nelez. Nedokážu to pochopit, ale peníze jsou to, oč tu běží. A tak to bylo, je a bude. Jak v poslední době vídáme, moc může být však i postavena na zneužívání nejnižších lidských pudů, a to vyvíjením strachu. 

A tím se dostávám i k věci třetí. Stereotyp a myšlenka toho, že to tak má být, protože to tak vždycky bylo. Není žádnou tajností, že jsem chtěla Srdce na Hrad. Marek Hilšer, mladý, vzdělaný člověk, kterému není jedno, co se tady děje a dokáže argumentovat. Volila jsem ho nejen kvůli tomu, že mi je svými názory blízký, ale také právě protože je mladý a ještě nezkostnatělý špínou politiky. Je zvláštní, že například Francie si zvolila tak mladého prezidenta, ale u nás to nejde. Hilšer fajn, ale snad příště, teď nemá šanci. Vyhraje to ten, kdo má dražší kampaň a kdo má za sebou nějakou minulost. A proto místo zobáka starce nad hrobem, o kterém budeme zjišťovat, jak je to tedy vlastně s tím jeho zdravotním stavem. Evidentně to všichni vidíme a média nám na to nemusí dávat potvrzení.

Chybějící sebekritika, to je odzbrojující vlastnost. Hlavně když je podporována propagandistickým poklonkováním. Je jedno, že jsem svině převlečená za člověka. Hlavně že z toho něco kápne. Ani jsem se nestačila divit tomu, jak se někteří zarputilý odpůrci staronového prezidenta po jeho opětovném zvolení rychle přetransformovali v jeho zarputilé podporovatele. Prostě když se potápí loď a když se dobří holubi vracejí.

Nakonec chci ještě zmínit jednu malou, velmi opomínanou, ale pravděpodobně nejdůležitější věc. Prezident má společnost stmelovat, ne ji rozdělovat. A především má být morální autoritou, ne někým, kdo každého uráží na potkání. Je (ne)třeba se z toho všeho poučit.

Demokracie je vláda většiny, a tak to musíme brát. Otázka ale zůstává, jestli ta většina jsou lidé uvědomělí. Volí tak, protože jim je jejich favorit blízký svým chováním? Tím by mi bylo všechno asi jasné. Nebo že by to byla aspoň recese? Tak hezký týden a sláva vítězům.