Staří a neklidní

Přináším vám další nedělní glosu o tom, jaké je to být stále mlád, i když už vám táhne na 70 a také o tom, že na seniory by se nemělo zapomínat, nejen o Vánocích. 

Čtvrteční brzké ráno v jednom našem nejmenovaném obchodním řetězci je rojem důchodců a jim podobným chytačům slev. Boj o levné mandarinky začíná však už v právě přijíždějícím napresovaném MHD, ze kterého nejdříve vystupují hole a pak až koupěchtiví zákazníci. Čtyři balení na osobu? Není problém, naši vietnamští spoluobčané si sem najednou dlouhým fiatem, máma, táta béře vozík a všichni vesele narušují českou ekonomiku jejich vychytralou koupí. Ale o tom zase někdy příště. Dnes se chci zaměřit spíše na typický život dnešních důchodců, i když možná počkejte, není stařík jako stařík.

Nedávno jsem si totiž pobrečela u jedné z předvánočních reklam, kde vystupuje osamělý dědeček, bez rodiny, bez přátel. Rozveselí ho až holčička od sousedů, která si jediná během vánočního shonu vzpomene na starce. Když si představím, že bych jednou trávila nejkrásnější svátky roku takto, je mi moc smutno. Je ale hezké, že dnes existuje nepřeberné množství nadací a klubů důchodců, které se snaží na staré nezapomínat, opět je zapojit do společnosti a udržovat je stále aktivní. Je velmi důležité, abychom seniory nebrali jako někoho, kdo nás obtěžuje a pro společnost už není důležitý. Právě naopak. A stačilo by jen vyslechnutí, porozumění a myšlenka, že i my budeme jednou staří.

Ono je to totiž také o tom, že člověk má možnost si vybrat, jakou cestou vlastně půjde. Zahořkne a bude sedět doma, rozmýšlet jen, jestli ho píchne tam nebo tam a znuděně přepínat Soudkyni Barbaru? A nebo přijmout to, že každý jednou zestárne, ale že o zdraví je dobré pečovat a posilovat ho, trénovat mozek a hlavně se scházet se svými vrstevníky, kteří mají obdobné radosti a starosti? Být aktivní se vyplatí, pohled na svět dělá totiž divy. Jeden náš příbuzný byl takový celý život a potom ve staří tomu nebylo jinak. Užíval si každého dne, sám říkal, že v domově je mezi lidmi rád. Nemoci házel za hlavu, ty přece patří k životu. A nakonec odešel doopravdy šťastný. Jenže možná řeknete, že pro jiné je smrt mnohdy i vysvobozením z dlouhého a ošklivého marodění. Tomu se samozřejmě nedá vyhnout, ale když se snažil člověk být radostným a vitálním, lidé na něj budou vzpomínat jinak než na zatrpklého člověka, který již na vše resignoval a lidé okolo s ním měli akorát trápení. Takovýhle protiva totiž dokáže život mladým taky pěkně otrávit...

Otázka je ale také ta, jestli daný člověk vůbec má důvod být šťastný. Jsou osudy, a že jich není málo, kdy se o své prarodiče nikdo nestará a jsou svým dětem opravdu jen na obtíž. Na starého dědečka si vzpomenou jen když bere důchod, a nebo stařeckou naivitu zneužívají tak, že ho šoupnou do LDN. Na pohřbu pak všichni roní falešné slzy a druhý den už se přou o majetek. Nechci ani začínat o tom, že se člověk může dostat do domova, který se jeví jako útočiště a zpříjemnění posledních měsíců a let starých lidí, ale za jeho zdmi se dějí smutné scénáře hladovění a ubližování. Chci si stařečky představovat jako moudrého dědečka s fajfkou a babičku s mísou plnou koláčů, kteří se milují celý život a jsou si navzájem oporou až do poslední chvilky.

Jenže tyto moje myšlenky byly tento týden zcela pokořeny. Sedím si takhle v autě plném taškami nákupu a můj muž svědomitě odváží nákupní vozík. Najednou přijíždí velká fárokára, za kterou se dozajista každý poohlídne. Prostě moderní SUVéčko, Land Rover a Hammer v jednom. V mé hlavě najednou problikne: „Týjo, teďka vystoupí nějakej nabušenej fešák.“ A najednou se otevřou dveře a z bouráku vyleze prošedivělý muž v důchodovém věku. Nevadí, říkám si, teď ale vyjde z auta určitě nějaká jeho mladá konkubína. A ono zase vedle! Z auta se totiž jen tak tak dostává jeho paní o berlích. Nějak jsem se musela pousmát, k čemu jim takové auto asi je? Možná je to nějaká dávná touha, kterou si chtěli na stará kolena ještě splnit. Nebo auto vyhráli v loterii a co teď s ním? Hloupost. Je to totiž taková ta lidská přirozená touha ukazovat, že na to ještě mám. Starej kozel, pohled na mladou kočku a pomyšlení, jaké to bylo dřív. Ale je to vlastně dobře, když jsou senioři moderní. Že to ještě nevzdali. Jak se učí s internetem a jak běhají po lesích s těmi holemi. Fandím jim, kolikrát bych to nedala ani já. 

Jen mi přijde, že v dobách minulých lidé brali stárnutí víc. Muži si nepotřebovali barvit vlasy a nosit velké řetězy okolo krku. Ženy si neplatily povytažení očních víček a lifiting. Ale možná je to proto, že takové možnosti prostě nebyly. Snad v blízké době nevymyslí ani ten elixír mládí, smrt nám totiž nesluší. Můj obdiv mají ti, kteří umějí stárnout s grácií. Tak hezký týden, nebuďte retro a vzepřete se jednou provždy kalendáři.