Sametové dny bez navýšení

Sametové dny bez navýšení aneb další nedělní glosa o tom, co nám demokracie dala a vzala. Bylo, je a nebo tedy snad ano, bude líp? 

17. listopad. Den, který se navždy vepsal všem do paměti jako den boje za svobodu. Ať už to byl listopad roku 39 nebo 89, pokaždé šlo lidem o to, aby bylo pokořeno bezpráví. S myšlenkou listopadu 89 se navždy pojí také očekávání, že bude líp. Je tomu doopravdy tak? Nebo jsme se líp měli dřív a teď to stojí za starou belu? 

Znám spoustu lidí, kteří vzpomínají na minulý režim pozitivně, možná až se zarmoucením, že tehdy bylo opravdu lépe. Lidé měli práci, bydlení. Já bych ale spíš řekla, že všichni měli stejně málo. Až na některé výjimky, lidé měli dost podobnou životní úroveň. Měli jste tráboše, jedli jste točeňák a jezdili jste do Jugošky. Stejně tak jako všichni ostatní. Ale dnes? Dnes má soused od vedle BMW a blondýnu z Londýna. A ještě je to bývalej vekslák, estébák a tunelář dohromady!

Vlastně ani nevím, jestli rozumím tomu, když starší lidé volí komunisty zpět. Ne, samozřejmě že mi to vadí, ale je vcelku běžné, že lidé, kteří žili v určitém režimu a přijde náhlá velká změna, vzpomínají na doby předešlé zkresleně. Ale že po tom všem může stála ještě existovat KSČM, nechápu. Ihned po revoluci měla být zrušena, nebo alespoň přinejmenším podrobena nějakým přijatelným změnám, alespoň co se týče jejího názvu. Jak je pak úsměvné, že vám její člen oponuje, že Komunistická strana vždy prosazovala svobodu projevu. Je to ale spíš k pláči a ještě o to víc, že existují nějací mladí komunisté, kteří hlásají senzaci o době, kterou ani nezažili. Já jsem ji také nezažila a ani bych nechtěla. Stačí mi vidět záběry z Číny nebo KLDR, tam se totiž komunistický režim úplně zvrhl.

Jsem totiž nesmírně vděčná za to, jak žiji, jak mohu žít. Jsem zavázaná lidem, kteří bojovali za to, že můžu dnes svobodně studovat a vycestovat. Jsem pyšná na to, že se tolik lidí vzepřelo a na svůj úkor byli někde popotahováni, abychom dnes mohli projevit svůj názor. Oni totiž byli za svůj názor odsouzeni nebo „přinejlepším“ jim byl jen znepříjemňován život. Demokracie je křehká a má také své meze. Ty se však někdy přehánějí a tak si na někoho můžete třeba demokraticky plivnout. A nebo máte takovou svobodu názoru, že třeba prosadíte i to, že se uzná třetí pohlaví. To jsou ty nesmysly přílišné demokracie, kterou bych ale nikdy nechtěla ztratit. Lidé si stěžují, že se vše zdražilo a také mě trápí, že pracující lidé nedosáhnou na bydlení. Musí se zadlužit hypotékou a mít třeba jen jedno dítě. Ale přes to přese všechno, já jsem šťastná, že můžu být šťastná.

Jen mám strach, jestli lidé nezapomněli na to, jak je demokracie důležitá a jaké výhody nám skutečně přináší. Doufám, že se lidé nenechají opět strhnout strachem, na němž jsou některé dnešní politické strany živy. Opakovala bych se totiž historie, která využívala naivity lidí a dělala z nich pouhé ovce. Tak hezký týden a ať mír dál zůstává s touto krajinou.